Vize a trendy • Teorie pavučiny • Vzdělanost • Energetika • Komunikace • Bydlení • Obživa • Lobby, bezpečnost, korupce a vládcové

 

VIZE A TRENDY

Myslím si, že udržitelný rozvoj je jediný model rozvoje společnosti, který může zdárně fungovat. Josef Vavroušek, první československý ministr životního prostředí, to zformuloval dokonale. Cituji:

Trvale udržitelný rozvoj - nebo snad přesněji způsob života - je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíc přiblížili ideálům humanismu a úcty k životu a k přírodě. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím.

To je naprosto přesné pojmenování problému a od něj se musí odvíjet další kroky.

Někdy mám dojem, že systém předpisů je neprůhledný záměrně, aby se z něj dalo profitovat.

To je pravda. Nelze přece od tohoto systému a od dnešních politiků dosazených skrz politické strany očekávat, že by začali regulovat a zeštíhlovat byrokracii, protože ona je tou nepropustnou vrstvou mezi nimi a občany. Úředníci se chovají logicky, když obhajují umělý smysl své činnosti, jsou vedeni pudem sebezáchovy. To většině politiků vyhovuje.

Mimochodem, neodpustím si otázku k zamyšlení. Je-li demo - kracie vládou lidu a byro - kracie vládou úředníků, jak můžeme mít demokracii a zároveň trpět pod byrokracií? Je to protimluv.

Vraťme se k vaší vizi evropského prostoru. Politika Evropské unie směřuje k regionalismu, ale nemluví se o tom tady ani v Evropě. Co za tím vězí?

Představitelé států často lživým způsobem zaměňují stát a jeho zájmy, to znamená svoje vlastní zájmy a takzvané národní zájmy. Já tvrdím, že největším nepřítelem zájmů tohoto národa je náš vlastní stát. Což už nelze tak jednoznačně říci o regionech, dokonce ani o těch špatných nebo dneska špatně vedených.

To je docela silné prohlášení.

Jsou trendy globálních rozměrů, které nelze zastavit. Lze je jen včas rozpoznat a kontrolovaně aplikovat. Horší varianta je, když se o ně nikdo nezajímá a když přijdou, změnu si vynutí. Jenomže pak už to není kontrolovaný proces. Uvedu analogický příklad.

Většina z nás pamatuje slavný nástup velkých, centrálních počítačů, takzvaných mainframů, do podniků, univerzit i veřejné správy. Tyhle centrální počítače byly mozkem celého informačního systému a na nich visely desítky, stovky a někdy i tisíce terminálů, které nebyly samostatně funkční. Provoz centrálních počítačů vyžadoval ohromné prostory, většinou se zvláštní klimatizací a celým týmem odborníků, kteří se o ně starali. Energetická náročnost těchto systémů byla ohromná a jejich zranitelnost také. Porucha v centru znamenala, že žádný z terminálů nemohl pracovat. Takhle se chová naše politika i naše velké podniky.

V informačních technologiích znamenalo revoluci zavedení osobních počítačů a neuvěřitelný rozmach internetu. Osobní počítače mohou pracovat samostatně kdekoliv. Mají vlastní procesor, vlastní operační systém, programy i uložená data. Na světě jsou jich dnes stovky milionů. Díky internetu jsou nebo mohou být navzájem propojené, mohou si vyměňovat informace, programy, mohou pro potřebu složitých a náročných úloh spojit procesory jednotlivých počítačů do jednoho "supermozku" nezávisle na místě, kde se právě nacházejí. A mohou se kdykoliv odpojit a fungovat opět samostatně. Výpadek milionu osobních počítačů například z důvodu poruchy sítě se v celosvětovém měřítku téměř neprojeví. Sdílená data jsou uložena na různých datových serverech po celé zeměkouli.

Vzniká jakási nová, vyšší kolektivní inteligence. V přírodě bychom dokázali najít příklady v říši hmyzu. Například u včel, mravenců, ptačích nebo rybích hejn. Západní člověk si vždy představuje, že organizace musí mít nějakého vůdce, centrální osobu, která říká, kdo má co a jak dělat. To, co demonstrují například včely a co jakoby sám od sebe převzal svět informačních technologií díky osobním počítačům a internetu, je pravý opak.

Skuteční vládcové vědí, že v globalizovaném světě nelze nic řídit centrálně. Pouze vytvářet a koordinovat trendy. Jejich aplikace je přenechána samoorganizaci dole. Tím se minimalizují i rizika výpadku. Roj včel funguje bez problémů dál, i když přijde o řadu jedinců nebo skupin. Stejně funguje "roj" osobních počítačů napojených na dnešní internetovou síť, světová politika nebo finančnictví.

Mluvil jste o krajích. Jste krajským zastupitelem. Patří ten Liberecký mezi ty špatné nebo špatně vedené?

Liberecký kraj jako instituce se vydal během svého prvního období špatnou cestou. Byrokracie v něm převládá nad řešením skutečných problémů. Nechci se šířit o korupci, ale nemohu se vyhnout zmínce o atmosféře strachu v budově, v níž krajský úřad sídlí. Obavy některých úředníků, že mohou být odposloucháváni či natáčeni, pracovní atmosféře nepřidá. Jestli je tento strach oprávněný nebo ne, není rozhodující. Důležitý je fakt, že v budově vládne ovzduší, které takovou obavu vyvolává.

Pro mě je naprosto nepřijatelné, když hejtman za ODS nemluví dva roky s ředitelem úřadu za ČSSD, přestože spolu předtím uzavřeli koaliční dohodu a rozdělili si posty. Pokud už spolu musí komunikovat, posílají si dopisy! Nebo umíte si představit, že hejtman prohlásí o problému zdravotnictví, že se ho netýká, protože ho má v rezortu jiná partaj?

 

TEORIE PAVUČINY

Zdá se, že spojovacím vláknům, vazbám mezi hlavními tématy, přikládáte velký význam...

To je pravda. Podle mě je totiž překonaný systém resortismu. V praxi se ukazuje, že společenské, případně správní uspořádání na jednotlivé rezorty, to znamená na jednotlivé tématické okruhy - školství, doprava, rozvoj zemědělství, životní prostředí - není funkční.

Uvedu konkrétní příklad nebezpečně zanedbaného problému. U nás se v posledních dvou letech začal projevovat úplně nový úkaz, na který naše společnost není vůbec připravena, který nebyl zatím ani oficiálně pojmenován, natož aby se hledala nějaká řešení. Stalo se nám, že do prvních tříd začaly nastupovat děti, které přicházejí z rodin, v nichž otec i matka jsou nezaměstnaní. Jsou třeba už šest, sedm a někdy dokonce i více roků bez práce a děti nikdy neviděly své rodiče vstávat, chodit do zaměstnání, vytvářet hodnoty. Často jsou tyto jevy doprovázeny alkoholismem a drobnou kriminalitou. Tyto děti nemají základní sociální návyky, neznají důvod, proč by měl člověk chodit do práce nebo do školy.

To je problém, který nelze řešit rezortně. My ho vidíme ve škole, ale není to věc ministerstva školství. Jeho zástupci říkají, že to není jejich problém, oni jsou od toho, aby zajistili nějakou míru vzdělanosti. Takže je to otázka pro ministerstvo práce a sociálních věcí. Tam však "řeší" jen rodiče, dávají jim podporu a jinak je jim vše úplně jedno. Ministerstvo průmyslu a obchodu, které by se mělo podílet na vytváření pracovních příležitostí, to vůbec nezajímá. A tak dál, ministerstvo financí, které většinu rezortů zaštiťuje, by mělo dělat takovou daňovou politiku, aby se obce mohly začít nějak s podobnými problémy vypořádávat. Nic se ale v tomto směru neděje, přestože se tento jev začíná přímo či nepřímo dotýkat milionů lidí v republice. Ukazuje se, že dnešní členění na rezorty je už nefunkční, protože problémy začínají být v našem globalizovaném světě mnohem komplexnější a tak je třeba je také řešit.

Dalším tématem je venkov. Provázanost rozvoje venkova, životního prostředí a zemědělství je do očí bijící. Stát však rozdělil venkov na tři ministerstva, která spolu často ani nemluví a prosazují protichůdná opatření. Tím venkov trpí.

Takové řešení by mohl přijmout parlament, možná předseda vlády, ale jak ho lze řešit z pozice starosty malé obce nebo dokonce občana?

Troufám si s nadsázkou říci, že 90 % zákonů obsahuje ustanovení, která jsou v rozporu s Ústavou ČR, 95 % všech vyhlášek je v rozporu se zákonem a 99 % všech interních sdělení a metodik je v rozporu se vším včetně zdravého rozumu.

Nesrozumitelnost a neprůhlednost právního řádu nutně vede k jeho ignorování ze strany občana. Nesoulad práva s obecně vnímanými morálními a etickými hodnotami ve společnosti vede v extrémním případě k projevům občanské neposlušnosti. Chápu, že to je pro naši společnost příliš odbojné, a já k tomu nechci nabádat. Je ovšem pravda, že u nás v obci jsme museli vydat vyhlášku, která vešla do povědomí veřejnosti jako vyhláška proti úředníkům. To byl náš projev občanské neposlušnosti, k níž jsme ovšem byli donuceni přebujelou byrokracií.

Co by podle vás měli tedy zákonodárci dělat?

Pokud by naši zákonodárci měli vůbec něco dělat, tak by měli za jeden přijatý paragraf pět jiných zrušit. Je důležité, aby byly zákony provázané, každému srozumitelné, aby z nich lidé neměli pocit, že jich je moc, že nedávají smysl, že jdou logikou proti sobě. Často se plněním zákona na straně jedné porušuje hned několik zákonů na straně druhé. To není vinou lidí, kteří se podle nich řídí, ale chybou přebujelé byrokracie, administrativy a neprovázaných zákonů.

Napadá mě taková absurdní myšlenka: nedbat dnes na zákony by mohlo znamenat přibližování se fungujícímu systému společnosti, protože zákony samy o sobě to fungování znemožňují. A ještě něco - hodně populisticky se v současné době užívá pojem vymahatelnost práva, ale je naprosto zřejmé, že dnešní změť zákonů představuje všechno jiné než právo, tak jak chápeme jeho obsah. Tedy jako spravedlnost, hodnoty, podle kterých by měla společnost fungovat a na základě kterých by mohla být posuzována míra provinění.

Ve volebních programech chytrých stran by proto mohlo být heslo: nevymahatelnost práva, záruka stability a prosperity!

 

VZDĚLANOST

Za jedno z hlavních vláken osnovy vaší virtuální pavučiny jste určil vzdělání. Proč?

Musím předeslat, že pro mě vzdělanost jen okrajově souvisí s vědomostmi získanými ve škole. Z mého hlediska je vzdělání především schopnost orientace, vstřebávání informací, jejich vyhodnocování ve vztahu k vlastní morálce a společenské etice. Schopnost rozhodovat se a konat. Jak říkával učitel národů - "kdo na vědomostech získává, ale na mravech ztrácí, celkově ztrácí".

Ve veřejné sféře to lze shrnout do hesla: myslet globálně a konat lokálně. Řada lidí, a v politice je to hodně rozšířené, myslí velmi lokálně a snaží se konat globálně. To je zcela špatný a někdy i trapný jev, zvláště když většina z nich nemá přehled o tom, kam svět směřuje. Dnes, když jsme nedílnou součástí globalizované společnosti, je velmi důležité orientovat se v trendech, které doba přináší.

Například hygienický předpis, podle něhož musely být ve všech potravinářských, zemědělských a stravovacích zařízeních instalovány bezdotykové baterie. Mezi lidmi vznikla panika a zatímco instituce a podnikatelé nakupovali bezdotykové baterie a úředníci je chodili buzerovat, politici strašili a obviňovali EU. Po dvou měsících, a hlavně po volbách do evropského parlamentu, se ukázalo, že šlo o lži představitelů státní správy a vyhláška byla zrušena, protože byla v rozporu s evropským právem.

Byla to čistá buzerace a manipulace, která zřejmě měla v národě probudit šovinistické nálady. To mi ale nevadí nejvíc, nejhorší jsou reálné ekonomické škody. Opravdu bych rád věděl, kdo živnostníkům, firmám a institucím vrátí ty peníze, které museli vyhodit za bezdotykové baterie kvůli vyhlášce s několikaměsíční platností.

O vašem vztahu ke státní správě ještě budeme mluvit, vraťme se ale na pole vzdělání.

Já myslím, že o něm mluvíme stále. Vzdělaní lidé, kteří dokáží rozumět trendům, museli alespoň intuitivně rozpoznat, že česká vyhláška není v souladu s evropským právem, protože takhle prostě EU nefunguje.

 

ENERGETIKA

Jak se zdá, budoucnost není v betonu, ale v biomase. Nedojde v budoucnosti ke střetu mezi velmi silnými betonovými lobby a naplňováním myšlenky udržitelného rozvoje?

Beru to jako nadsázku, ale pokud tento politický střet nastane, tak to bude jen dobře, protože se konečně vize udržitelného rozvoje začne realizovat. Byla by to neklamná známka toho, že se o ní začíná vážně uvažovat. Proto si můžeme jen přát, aby se udržitelný rozvoj stal střetem zájmů jednotlivých zájmových skupin, politických i finančních uskupení.

Silné zájmové skupiny by si měly uvědomit, že mohou díky svému materiálnímu a lidskému potenciálu i nadále vydělávat peníze, jen svou činnost budou muset převést do jiných poloh. Například do mnohem uvědomělejší podnikatelské činnosti, což by bylo společensky velmi žádoucí.

Ještě se vrátím k obecnějšímu tématu. Nemyslíte si, že poukazovat na nedostatky takových kolosů, například ČEZu, je sysifovská, a nezlobte se, hodně naivní práce? Je alespoň minimální naděje, že se v těchto monopolech moci může něco změnit?

Česká republika se svými deseti miliony obyvatel je srovnatelně velká s většími městy. Některé městské aglomerace mají až dvojnásobek, výjimečně i více obyvatel než celá ČR. Taková města spravují starostové. Proto představa, že jsme pupek světa s naší centralistickou politikou nebo i energetikou, je směšná.

V kapitole o vizích a trendech jsme mluvili o vzniku jakési vyšší, kolektivní inteligence, o velkých centrálních počítačích, které měly řídit svět. Místo nich se vyrojily miliony osobních počítačů, na nichž se výpadek i velké sítě nijak neprojeví. Stejně je nutné rozdrobit výrobu energie.

Množství malých, účinných a obnovitelných zdrojů energie musí být plošně rozmístěno po celém území a propojeno kvalitní přenosovou sítí. Většina energie se spotřebuje v místě, kde se vyrobí. Drobná nadprodukce pomůže stabilizovat celou síť a vytvářet zálohy. Výpadek jednoho zdroje energie je jako výpadek jednoho počítače v síti nebo ztráta včely v roji. Nic se neděje, společnost a systém funguje dál.

Je takové rozdrobení výroby energie levnější než Temelín nebo tušimické uhelné elektrárny?

Několikanásobně, pokud započítáme všechny nepřímé náklady, tzv. externality!

Proč se to tedy nerespektuje?

To není těžké uhodnout. Jde o snahu některých zakrnělých povah, které zůstaly mentálně v sedmdesátých letech minulého století, protože si myslí, že potřebujeme velký centrální zdroj typu Temelína. Je to stejné jako s tím centrálním počítačem. Vypadne zdroj, zkolabuje celý systém. Přenos ohromného množství energie z takové elektrárny ke koncovému spotřebiteli je stejně neefektivní jako přenos výkonu z centrálního počítače do terminálu nebo přenos požadavků od předsedy vlády k občanovi. Globalizace si vynucuje decentralizaci, jakkoliv se to může zdát paradoxní.

Mně se líbí výraz zakrnělé povahy.

Tihle zaostalí rádoby odborníci nás neustále přesvědčují o tom, jak musíme budovat velké zdroje, abychom pokryli budoucí rostoucí spotřebu energie ve společnosti. Vlastně nás pořád straší. Dělají to už asi třicet let a energetická spotřeba společnosti nevzrostla, přestože roste životní úroveň.

 

KOMUNIKACE

Osobně považuji za největší vynález konce dvacátého století internet. Není právě on v obecné rovině tím nejdůležitějším komunikačním nástrojem dnešního světa?

My se dnes dostáváme do situace, kdy přestává platit přísloví, že vědění, přesněji informace, představuje moc. Dnes jsme zahlceni informacemi a náš největší problém je se v nich orientovat. Na internetu spustíme vyhledávací program a za chvíli nám vypadnou stovky stránek k hledanému tématu.

Dnes musíme umět informace především filtrovat. Nejúspěšnější je ten, kdo z jejich nepřeberného množství dokáže vypreparovat ty, které jsou pro něj v tom okamžiku potřebné, relevantní. Každý v sobě musí najít ten filtr, který se většinou rovná selskému rozumu. K hledání relevantních pravd je třeba zvědavost, zdravý úsudek a píle plus důslednost v hledání.

Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo dvanáct nebo třináct let a ve škole nás učili, jak Vladimír Iljič Lenin rozpoutal revoluci a vystřelil z Aurory. V tu dobu už jsem měl nějakou představu o tom, jak fungovalo carské Rusko, které bylo prošpikováno tajnou policií. Věděl jsem, že Aurora byl křižník carského vojska. Představa, že si Vladimír Iljič stoupl na bedýnku od jablek a začal vykládat, že by měli svrhnout cara, to byla pro mne už tenkrát pěkná pitomost. Stejně jako že přišel na Auroru a řekl kapitánovi, teď se uklidni, já vystřelím a udělám revoluci. Přestože jsem tehdy nemohl ani tušit, jak to skutečně probíhalo, jednoznačně jsem věděl, že to nemohlo být tak, jak mě to učí.

U vás na zastupitelstvu prý může každý mluvit do všeho. Nepřeháníte to trochu s demokracií?

K tomu jsme dospěli po zralé úvaze. Ještě před tím, než se otázce budeme věnovat, bych si dovolil několik obecných myšlenek. Neváhám totiž ani na okamžik označit hlavní rysy naší společnosti za centralistický bolševismus. To je daný existující jev. Tím nemyslím jednotlivé politické strany ani ideologie - problém je v kultuře demokracie, která zavedla od začátku devadesátých let princip malé většiny, která silně válcuje silnou, velkou menšinu.

Na parlamentní i komunální úrovni se neustále handrkujeme o jediný hlas, který pomůže malé většině udělat z té velké menšiny blbce. To je zásadně špatně. Vždycky jsem chápal demokracii a rozhodování většiny tak, že jde o to, přesvědčit o své vizi co nejširší spektrum volených zástupců, potažmo všech obyvatel. To znamená získat téměř absolutní většinu. Když je to jenom 51 ku 49, tak bych to nechal spadnout.

Tento princip jsem prosazoval už v dobách svého podnikání. Se třemi kolegy v představenstvu holdingu jsme řídili mnoho firem a víc než tisíc lidí. S prací jsem skončil v okamžiku, kdy jeden z kolegů navrhl hlasování. My jsme do té doby rozhodovali v podstatě tak, že jsme se navzájem dokázali přesvědčit, jak to budeme dělat dál.

V okamžiku, kdy se zavádí hlasování, zavádí se systém, v němž většina válcuje menšinu. Následně tím dochází k postupu, který má za následek neproduktivitu. Když někoho přehlasuji, tak on to samozřejmě musí akceptovat, přesto se s tím většinou neztotožní a už nikdy nebude pracovat tak, jako by to vymyslel.

Z vlastní zkušenosti vím, že energie, která se věnuje přesvědčování a získávání těch druhých, je dobře investovaná. Je jí také potřeba méně, než když musíte pracovat s lidmi, kteří byli demokraticky, čili většinově, přehlasováni.

Je vaše protibyrokratická vyhláška stále ta původní?

Ne, dnes (srpen 2004) existuje vyhláška ve třetí verzi. My jsme na každé nové verzi vždy něco změnili. Protože tohle není boj a nechceme se handrkovat o formality, snažíme se upozornit především na to, že byrokracie dosáhla rozměrů, které nás všechny, nejen obce, ale zejména nás občany, začínají pořádně dusit.

Podstata je v tom, že ji někdo musí živit a že ubývá těch, kteří ji uživit mohou. Byrokracie se začíná chovat jako rakovinotvorný nádor. Rakovina, přes veškerou svou tragičnost, kterou v sobě obsahuje, je velmi dokonalým organismem, který dokáže požírat všechno ve zdravém těle. Byrokracie dělá úplně totéž. Zasahuje do všech sfér a snaží se všechny doposud zdravé buňky převrátit a pohltit do svého zacykleného systému.

Stejně jako rakovina však není byrokracie inteligentní, protože kdyby byla, věděla by, že se musí zastavit dřív, než její hostitel, ze kterého žije, umře. Skutečně se obávám, že u nás byrokracie dosáhla takové míry, že jsme na hranici života a smrti. A jestli se opravdu nezačne velmi rychle redukovat, tak organismus, tedy tento národ, nebude mít sílu ji vůbec zaplatit a utáhnout.

Když se vrátím k zákonnosti či nezákonnosti vyhlášky - my jsme přesvědčeni, že je ve svém duchu v souladu s ústavou i základní listinou práv a svobod. Ve svých jednotlivých dílčích opatřeních může být v rozporu s některými zákony, ale my se vždycky po rozboru připomínek zmíněných úřadů snažíme drobné nedostatky odstranit.

Trochu odbočím. Jeden můj známý ze SRN mi zděšeně volal poté, co prezident Klaus dával požehnání našim europoslancům. Nejvíc ho ale zaskočilo, že ho za jeho slova naše média nerozcupovala na kousky.

Měl jsem podobné pocity. Skutečně jsem byl velmi nepříjemně překvapen, když si prezident pozval europoslance na kobereček a kladl jim na srdce, aby nezapomněli, že jsou Češi a nezapomněli v Bruselu hájit české zájmy. To je buď projev populismu, který navazuje na šíření šovinistických nálad před vstupem do EU, anebo výraz malosti.

Mně osobně nikdo nemusí připomínat, že jsem Čech, já se svým češstvím problémy nemám. Ovšem v Evropské unii nemůžeme hájit naše české zájmy, my tam musíme hájit naše evropské zájmy! K tomu je potřeba, aby nás tam zastupovali lidé evropského formátu. To znamená nejen se znalostí jazyků, ale především s vizí evropského prostoru. Lidé, kteří mají jasno o tématech, která nebudou Evropu rozdělovat.

 

BYDLENÍ

Mluvil jste o tom, že nechcete k novým domkům zavést klasické sítě. Pochopil jsem to dobře, že každý dům bude mít svoji studnu?

Nejen studnu, ale i svoji čistírnu odpadních vod. My k nim přivedeme jen cestu a elektrický proud. Tím se vracíme k původní myšlence osidlování vesnického prostoru.

Vesnice nevznikaly tam, kde už sítě existovaly, ale tam, kde byla voda, ať už povrchová nebo podzemní. Rozhodli jsme se k tomuto trendu vrátit, a to nejen z hlediska úspor, ale proto, že to bude lidi, jak už jsem řekl, učit soběstačnosti. Energetická soběstačnost v tom nejširším slova smyslu nepochybně vede k osvobození ducha, k intenzivnějšímu vnímání svobody. Může se samozřejmě stát, že se čtyři lidé spojí, aby si udělali společnou studnu anebo společnou čistírnu, ale to je jejich svobodné rozhodnutí.

Jak vaše nízkonákladové "sídliště" bude řešit odpady? Vesničané, a teď to nemyslím nijak pejorativně, se budou hodně dlouho učit rozumně s nimi nakládat. Všude kolem je přece tolik místa, zapomenuté rokle.

Odpady jsou celospolečenský problém, s nímž vlastně neexistuje historická zkušenost. Lidé si musí zvykat na to, že se za odpady, které vyprodukují, platí. Je to hlavně důsledek konzumního způsobu života, kterému jsme jako společnost propadli.

Třídíte v Jindřichovicích odpad?

My třídění odpadů v Jindřichovicích provozujeme zatím jen ve škole a v rámci ekologického centra, kde máme nádoby na jednotlivé druhy odpadů. Teď sbíráme první zkušenosti s tím, jak se nám vůbec daří lidi na vesnici přimět k tomu, aby tam odpad nosili. Nejlépe se pracuje s dětmi. Ty potom musí naučit třídění odpadů své rodiče a prarodiče.

Ale separování odpadů není jediný problém, my musíme řešit i jeho druhou stranu, kde totiž budou tyto roztříděné suroviny dále zpracovávány. Aby neskončily, jak se často děje ve městech, ve spalovně.

To bude ještě těžší než přimět vesničany k separování odpadů.

To je bohužel pravda, stejně jako je silná lobby energetická, tak stejně mocná je i lobby odpadkářská, ať už se jedná o skládky nebo spalovny. Tato lobby má obrovský politický i ekonomický vliv.

 

OBŽIVA

Všude se staví průmyslové zóny. Kolem dokola je spousta místa, sám jste řekl, že by se tady dal postavit kosmodrom. To by mohlo být efektivní řešení.

Když lidé slyší pojem průmyslová zóna, ihned si představí příslib budoucího zaměstnání, aniž by si uvědomili, že ve skutečnosti jde často jen o skryté stavební zakázky a pozemkové spekulace. Primárně opravdu nejde o nic jiného, protože se pracovních příležitostí vytvoří relativně málo. Když to vztáhnu na Liberec, pak zóna, která dává dva tisíce pracovních míst, příliš nezaměstnanost nesníží. Často to může mít dokonce opačný efekt.

Nerozumím, těžko můžete zpochybnit, že dva tisíce lidí dostane dobře placenou práci. Jaký opačný efekt?

Opravdu si myslíte, že ty dva tisíce lidí jsou bývalí nezaměstnaní? Ne, jde často o kvalifikované lidi, které si místní podnikatelé pracně a draze vychovali. Odcházejí za lepším výdělkem do průmyslové zóny, neboť zahraniční firmy si mohou dovolit, díky daňovým prázdninám, navýšit mzdové fondy. Stát jim poskytl neuvěřitelné podmínky k podnikání, o kterých se našim podnikatelům může jenom zdát.

Další věc, kterou si málokdo uvědomuje, je, že se většina těch zahraničních firem soustřeďuje na montáže, tedy na méně kvalifikovanou práci. Že přicházejí z rozvinutých zemí a pomalu postupují do rozvojových zemí za levnou pracovní silou. A co se stane se zaškolenými montážníky, kteří za pět roků ztratí kontakt se svým původním oborem, zestárnou a budou jen těžko hledat práci? Ve svém důsledku to může vést k vyššímu počtu nezaměstnaných.

Trend, který popisuji, není žádnou smyšlenkou. Už jsem to několikrát ve světě i Evropě zažil a můžu vám říct, že taková situace dokáže hodně otřást celým regionem. Nemusíme chodit daleko. Podobné situace dobře znají v bývalém východním Německu, kde už potom nedokázala pomoci ani politická nebo hospodářská intervence státu.

Má to logiku, ale nevidíte to příliš černě?

Ne, ještě jsem totiž nevyjmenoval všechna nebezpečí, která s sebou tento model průmyslových zón nese. Dva tisíce lidí bude víc vydělávat, bude chtít víc utrácet, takže vznikne větší poptávka po službách. To je v první fázi pozitivní úkaz.

Poptávku po službách pokryjí většinou drobní nebo malí podnikatelé. Aby mohli živnosti rozvinout, vezmou si úvěry, leasingy a rozjedou to. Když zahraniční investor po pár letech odejde, lidé budou bez práce, a to se projeví v menší poptávce po službách.

Dělníci dostanou možná odstupné, půjdou se zaregistrovat na úřad práce, ale živnostníkům zbudou dluhy a oči pro pláč. Takže to zásadně otřese i terciární sférou.

Navíc si musíme uvědomit, že dva tisíce pracovních míst představuje ve stotisícovém Liberci pouze tři až čtyři procenta zaměstnanosti. Jestli jsou všechny vynaložené investice, výdaje a daňové prázdniny z veřejného rozpočtu adekvátní, zůstává také otázkou.

Je něco na průmyslových zónách, co byste pochválil?

Já nemám nic proti tomu, aby kraj nebo stát vytvářel podmínky k nalákání investic, pokud se to dělá rozumně a vede to ke zvyšování životní úrovně. Jen je zapotřebí vidět i za druhý roh, číst trendy. Tím se dostáváme zpět k základu. Mít vizi a zároveň číst trendy, protože to vede k pochopení toho, kterým směrem se vývoj bude dál ubírat.

Není to nic těžkého, protože to je celosvětový i celoevropský proces a není možné, aby se u nás neprosadil. Je jasné, že české ruce budou vždycky dražší než čínské nebo vietnamské. Jestliže dnes je většina pracovních míst, která vznikají v dotovaných podnicích v průmyslových zónách, orientovaná na ruce, musím rozpoznat, jak dočasné je toto opatření na snížení nezaměstnanosti.

Jsou však i pozitivní jevy. Já jsem šmahem odsoudil průmyslové zóny, ale v nich pracují naši lidé, kteří jen nemontují, ale účinně se zapojují také v jiných oblastech. V Čechách máme obrovský potenciál chytrých a vzdělaných lidí, inženýrů a vědců. Někteří investoři si toho již všimli a začínají sem pomalu přesouvat i výzkum, vývoj a implementaci. To je nám vlastní, začínáme vytvářet vlastní přidané hodnoty, něco jsme vymysleli a to od nás zamíří do světa. Je to otázka mozků. Bohužel, takových investorů je menšina.

To je logická úvaha. Jak je ale možné, že lidé, kteří průmyslové zóny protlačují, o tom nevědí, že se o tom nemluví? Že si toho nevšímají média?

Už jsme si řekli, že města nebo kraje podporují stavby průmyslových zón, protože to jsou především stavební zakázky. Betonová lobby na nich vydělá vždycky, i kdyby se v některé zóně vůbec nezačalo vyrábět, dokonce ani kdyby se tam žádná továrna nezprovoznila. To je jeden z úhlů, ze kterých je třeba se na to dívat.

V následujících dvou až třech letech bude však ze strany investorů zájem o přesunutí některých částí výroby nebo montáží k nám do České republiky. Dočasně levná pracovní síla je jenom jeden z motivačních faktorů, ale zdaleka ne jediný a hlavní. Hlavním důvodem jsou evropské strukturální fondy.

Například Němci přispívají do těchto fondů zhruba dvaceti pěti procenty z jejich celkového objemu. Když u nás založí pobočku, která požádá o dotace z EU, mají reálnou šanci získat padesát až sedmdesát pět procent investic. Tedy dvoj- až trojnásobek toho, kolik do něj zaplatili. Jejich šance jsou daleko vyšší než naše, protože v tom umí chodit. Nemusí projít přes české implementační agentury a mají v Bruselu prošlapané cestičky.

K otázce, jestli o tom politici vědí, nebo ne: Někteří to vědí, ale spousta jich to vůbec netuší. Ti první se orientují na jedno volební období, na jednu čtyřletou periodu, a je jim to jedno. Ti druzí politici, kteří si tato rizika vůbec neuvědomují, se velmi často nijak neliší od běžné populace a získávají informace, stejně jako většina lidí, pouze z našich médií. O těch jsme již mluvili.

Není to také tím, že velké množství politiků necítí svoji práci jako službu a nemají potřebu ji vykonávat co nejlépe?

Nemyslím, že jsou všichni špatní nebo že to myslí zle. Často to je jinak. Oni totiž mají dojem, že svou práci dělají dobře, dokonce velmi dobře. Když kolem sebe neustále slyší, že se zvedá nezaměstnanost, a najednou někdo přijde s tím, že když se postaví průmyslová zóna a vznikne dva tisíce nových míst, radostí jim zablikají očička.

Sice nemají zkušenosti ze světa, ani většinou nerozumí ekonomice, neznají vazby, ale proč taky. Na jedné straně leží dva tisíce nových pracovních míst a tomu nelze odolat. Řeknou si, to je fakt skvělé, to podpořím. A v tom případě vůbec nezáleží na tom, v jaké partaji jsou.

Ve Švýcarsku si člověk může vybrat, jestli si koupí jejich domácí potravinové produkty, nebo dovezené třeba z Itálie, které jsou o polovinu levnější.

To už není jen výraz umělé národní solidarity, to je uvědomělý akt toho, že si člověk vybírá potraviny s jasným původem. Stále více konečných zákazníků ve vyspělých zemích chce vědět, že plody byly trhány ručně, nebyly hnojeny dusičnany, byly pěstovány ve zdravé půdě.

Proč si někdo kupuje přírodní kosmetiku, která je nepoměrně dražší, když si může namazat tvář jen nějakou mastnotou ze supermarketu? Protože si na sebe chce nanést něco, co je zdravé.

Dalším a samostatným tématem by v této souvislosti mohla být nákladní doprava. My z vesnic se učíme potraviny do měst distribuovat co nejefektivněji. Musíme to umět co nejlevněji, protože doprava potraviny nejenom zdražuje, ale dochází k další zátěži životního prostředí.

Známá a často uváděná je historka o tom, jak byli šetrní Němci zaskočeni výzkumem, že k produkci jedné dávky jahodového jogurtu, který tam je velmi oblíben, je třeba najet asi devět tisíc kilometrů. K tomu byly ještě sečteny vzdálenosti, kterou musí ujet nákladní vozy, aby přepravily ingredience, kelímky a koncový produkt. Přeprava od dodavatelů ke zpracovatelům a opět k dodavatelům přidala dalších jedenáct tisíc kilometrů. To by prý stačilo na dovoz jogurtu z Německa na Nový Zéland. Přitom jahodový jogurt můžete vyrobit v jakékoliv kuchyni z mléka, jahod, cukru a několika přísad.

 

LOBBY, BEZPEČNOST, KORUPCE A VLÁDCOVÉ

Když ale budeme mluvit o korupci, tak ta je na druhou stranu podstatně větší, než si asi vůbec umíme představit. Je podivné, že se v souvislosti s korupcí vůbec nemluví o lobbyistických skupinách. Například v Libereckém kraji hrají, troufám si říci, rozhodující roli.

Lobby jsou v našem regionu opravdu velmi silné a je jedno, jestli se jedná o stavební, energetické nebo jiné firmy. Proto je velmi obtížné postavit reálnou politiku na tom, že jim vyhlásíme válku. Už jsem o tom mluvil v rámci energetiky.

Když jsem nastoupil do krajského zastupitelstva, měl jsem představu, že okamžitě začnu odhalovat darebačiny, kterými se to na kraji hemží. Jak už víme, brzy mě to přešlo. Mělo to několik důvodů, ale jeden z těch důležitých byl, že takový boj nemusí být vždycky žádoucí z hlediska udržitelného rozvoje. Řada těch firem, o kterých se bavíme, zaměstnává spoustu lidí a má kromě toho nezanedbatelný potenciál k vytváření skutečných, společensky užitečných hodnot. Podle mého názoru je proto mnohem důležitější než jejich likvidace jejich správné nasměrování.

Dnes se to dělá především tak, že navenek si politická garnitura zadá projekt, který však předtím obdržela od nějaké lobby. Přeloženo do češtiny to znamená: "pánové politici, letos jsme si ještě dost nevydělali, tak najděte ve veřejném rozpočtu peníze na tenhle projekt. Problémy s jeho obhajobou necháme na vás, ale hlavně ať to dopadne! Vaše firma."

Takový projekt představuje krátkodobý zisk jak pro firmy, které ho realizují, tak možná i pro zaangažované politiky samé. Do budoucnosti jsou však takové projekty pro společnost jenom zátěží. Nevzešly z veřejné potřeby, neřeší v krátkodobém ani dlouhodobém výhledu opravdu ožehavá společenská témata, a proto na ně mimo jiné také nepřišli politici.

Jsem však přesvědčen, že existují i jiná témata, která by nechala firmy vydělat a zároveň by měla hlavu a patu z hlediska veřejného zájmu a také by hleděla více do budoucnosti. Bohužel taková témata nebyla nikdy diskutována.

Absurdní situace je, že se již často fyzicky, tedy předáváním peněz, ani nepodplácí.

Dnes jsou v republice místa a Liberecký kraj k nim patří, kde podle mých postřehů už přímá korupce v politice téměř vymizela. U moci už je třetí generace politiků, kteří jsou neoficiálně zaměstnanci velkých firem. Výplatu ovšem dostávají z veřejného rozpočtu. Takoví politici jsou vůči firmám v podřízeném postavení od samého začátku, protože jinak by se do politiky ani nedostali. Snad k tomu nemusím vůbec dodávat, že pro firmy i politické strany je to velmi levné řešení.

Někdy mě napadá absurdní myšlenka, že by přímá korupce byla menší zlo, než tato již dopředu naprogramovaná podřízenost politiků některým firmám. Že by přímá korupce, tedy taková, kdy někdo nabídne úplatek a jiný si ho eventuálně vezme, byla systémově lepším opatřením. Politik by měl možnost se rozhodnout od koho, za co a zda úplatek přijme či nikoliv. Tak by se obnovil princip výběrového řízení, který se v některých případech zredukoval na pouhou formální frašku.

Samozřejmě, že tahle absurdní myšlenka je jen žert a cílem politického působení musí být zamezování korupce tím, že se nastaví průhledná a srozumitelná pravidla.

Dnes se už krví smlouvy nepodepisují, jak to bývalo za dob doktora Fausta a Mefistofela. Každý ví, že ho nikdo do pekla za rekonstrukci baráku neodnese, a to si zřejmě uvědomují i někteří liberečtí politici, kteří jsou evidentně zkorumpovaní a stojí v čele města již několik let. Vůbec se nezdá, že by se z těch postů někam hrnuli, protože vědí, že je nikdo dírou ve stropě neodnese.

Svoje zkušenosti a úvahy čerpám především z politického prostředí na Liberecku. A mohu jenom opakovat, co už jsem řekl. Když vidím, jak se s těmi politiky, o kterých mluvíte, zachází jako s rohožkami, tak je mi jich opravdu líto, myslím, že jsou v tom pekle, o kterém se zmiňujete, už zaživa. Oni mají navenek docela úctyhodné funkce, vypadají, že o něčem rozhodují, ale opak je pravdou. Lobbyistické skupiny, které je tam dosadily, si o ně kdykoliv otřou boty. Tito lidé ztratili veškerou lidskou důstojnost a politickou svéprávnost.

Machiavelli kdesi říká, že prozíravý panovník, vladař, nesmí plnit dané slovo, pokud by mu to škodilo a když pominuly příčiny, pro něž se tím slibem zavázal.

Ale moudrý panovník by měl především velmi zvažovat to, co chce slíbit, než to vůbec slíbí. To, co platí na hospodské úrovni, to by se v politice vyskytovat nemělo. Mám kamaráda, který říká, že slibem nikoho nezarmoutíš. Nesouhlasím s ním.